Dnes

  • Sobota 25. září 2021
  • Svátek má Zlata

Jan Baxant měl pracovat s teodolitem, ale vyslyšel hlas boží. S Dominikem Dukou ho pojí přátelství. Bude jednou jeho nástupce?

30. 11. 2020

zdroj fota: koláž autora

Litoměřice – Biskup Jan Baxant vede litoměřickou diecézi dvanáct let. Své povolání chápe jako poslání. Jeho náplní je nesledovat vlastní spokojenost, ale vést lidi ke prožívaní štěstí a pokoji na duši. Polské manifestace proti potratům sleduje s bolestí v srdci. Své další názory na řadu i kontroverzních témat prozradil v rozhovoru pro Naseustecko.cz.

Jak vzpomínáte na léta svých studií? Jestli se nemýlím, tak jste původně zeměměřičem?

Máte pravdu, odmaturoval jsem na zeměměřické průmyslovce v Praze v roce 1968, ale zeměměřičem jsem se nakonec nestal. Praxi jsem vykonával pouze v rámci školních geodetických cvičení, avšak nebýt vnitřního volání ke kněžskému povolání, nepochybně Božího hlasu pozvání ke službě v církvi, pokračoval bych s vyměřováním země snad až doposud.

Odkdy jste věděl, že chcete svůj život zasvětit Bohu? Jaký vliv na Vaše rozhodnutí mělo rodinné prostředí?

Nikdy jsem si nemyslel, že knězem budu. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, kde se „být křesťanem“ chápalo jako vyznamenání, sice spjaté i s pronásledováním. To nám ale ani nevadilo. Rodičům při naší výchově, domnívám se, šlo o to, abychom byli statečnými lidmi a křesťany, kteří se nezaleknou, když někdo zadupe. Pravdou je, že doma se velice cenilo učitelské a kněžské povolání. Sama maminka byla učitelkou a z učitelské rodiny, a její dva bratři byli kněžími.

Vysvěcení na kněze Vám udělil legendární Monsignore František Tomášek, jaké to bylo? Byla to čest?

Pan biskup Tomášek měl v tehdejší době velkou autoritu nejen mezi věřícími lidmi. Byl považován za člověka moudrého a vzdělaného, teologicky erudovaného. Samozřejmě, že být vysvěcen na kněze právě od takového biskupa byla pro mne velká čest. Musím však dodat, že jsem po absolutoriu na teologické fakultě a v roce svěcení (1973) neměl na výběr. Byl to prostě můj biskup a neměl jsem důvod hledat jiného. Mnoho jich stejně nebylo.

Od roku 2008 jste se ujal úřadu v Litoměřicích, jak jste spokojený a co se Vám povedlo či naopak nepovedlo?

Dovolím si upřímně, ale otevřeně podotknout, že kněz a biskup už vůbec, nesleduje vlastní spokojenost. Dělá mi radost, když lidé, ke kterým jsem poslán, jsou spokojeni a prožívají štěstí a pokoj duše, k čemuž jim kněz a biskup má pomáhat. Během těch už 12 let působení v Litoměřické diecézi jsem se neustále snažil o několik málo věcí. Kdybych měl jmenovat alespoň některé z nich, pak je to např. trpělivé budování důvěry k mým spolupracovníkům kněžím, jáhnům a dalším diecézním zaměstnancům. Usiloval jsem svým vlastním přístupem o to, aby lidé nechápali biskupa jako papaláše, ale člověka jim blízkého, snažícího se rozumět jejich radostem i strastem. Nejsem si jist, jestli třeba právě toto vyjmenované se povedlo. Nepovedlo se mi více věcí. Za všechny zmiňuji konsolidaci personálního stavu. Kněží nemáme sice málo, jinde jsou poměry mnohem složitější, ale při svých pastoračních cestách v terénu diecéze se mi nedaří podnítit dostatek nových adeptů ke kněžství. Zdá se, že neumím podat obraz kněžského povolání působivě, aby mladé muže oslovilo natolik, aby si je vybralo jako svůj životní osud.

Za své heslo jste si zvolil „Ut videam“. Jaký to má přesah do života?

„Ut videam – ať vidím!“ je evangelní výkřik slepého žebráka směrem ke Kristu. Často jsem si v životě připadal jako žebravý slepec, zcela odkázaný na pomoc Boží a druhých lidí. Prosit, a tím vyjevit svou nouzi a nedostatečnost, své nemoci a postižení, není vůbec snadné. Člověk se často stydí sám za sebe, jak vypadá, jaký je, co znamená nebo spíše neznamená. Poprosit a přiznat svou omezenost je náročné, ale osvobozující. Toužím po tom, abych „viděl“ nikoliv za roh nebo do srdcí lidí (nitro člověka prohlédá jedině sám Bůh!), ale abych prohlédl, pochopil člověka v jeho starostech, nejistotách a v současné době pandemie i obavách z vážných nemocí. Uvidím jedině tehdy, když odhlédnu od sebe, od svých zájmů a nároků. „Ať vidím“ tedy především druhé, nikoliv jen sebe! Myslím, že právě toto má hluboký smysl a přesah v životě kteréhokoliv člověka.

V dnešní době se nevyhneme kontroverzním tématům. Jak se stavíte k vyrovnání státu s církví? V Polsku se demonstruje za zrušení potratů, na jakou stranu byste se přidal?

Na „vyrovnání státu s církvemi“ se dívám jako na něco, co se podařilo nikoliv snadno, ale vždycky to, co se podaří snadno a rychle, není to to pravé. Mám takovou zkušenost. Zmíněné vyrovnání uznalo de facto církve jako společenství věřících lidí, zodpovědných bytostí, schopných kooperovat. Nikdy nebylo žádným prospěchem pro nikoho, když státy žily v nepřátelství s církvemi. Principem onoho vyrovnání státu s církvemi je úsilí o dosažení modelu spolupráce. Státní instituce mohou být v duchu spolupráce doplňovány službou církví a naopak. Polské demonstrace pro či proti potratům se dívám s bolestí v srdci. Jde přece o život jedince, majícího již své srdce, oči, duši apod. Kam jsme to došli, když se demonstruje za život, uchránění nenarozeného života? Vždyť by to měla být samozřejmost. Já jako čtvrté dítě svých rodičů, a po mně byli ještě dva moji bratři, to jsme se neměli narodit? Neměli jsme spatřit světlo tohoto světa jako živé lidské bytosti při svém narození? A demonstrovat za právo podstoupit potrat? Kde se ocitlo právo živého tvora v lůně matky? Nemůže se bránit, nemůže zaplakat… Domnívám se, že rozumíte mému postoji. Nechci nikdy nikoho odsuzovat, ale nemohu také vždycky se vším souhlasit. A zde dodávám: je mnoho těch, kteří by si velice rádi nějaké děťátko osvojili. Dopřejme i nechtěnému a neplánovanému dítěti se narodit! Nevylučujme možnost, že by na takové dítě mohlo čekat někde laskavé prostředí nějaké domácnosti. Jak rád bych se obrátil na ty budoucí matky v jejich stavu neplánovaného těhotenství! Prosím, poroďte děťátko, a přenechejte je adopci či osvojení do rukou těch, kteří se marně snaží o to, aby své vlastní potomstvo měli, a nedaří se jim to. Dítě je dar.

Jaká je úloha církve v moderním životě člověka a co si myslíte o islámském fundamentalismu, který se opět projevuje i násilnými činy?

Církev má pomáhat člověku se ve světě orientovat. Nabízet, nikoliv vnucovat, životní osvědčené zásady. Moderní lidé jsou mnohdy dezorientováni, avšak touží po pevném zakotvení, jistotě a bezpečí „přístavu“. Při svých studiích na fakultě jsem vyslechl několik přednášek o světových náboženstvích, včetně islámu. V zásadě je to náboženství pokoje. Znám i několik muslimských věřících. Jsou to velice pokojné lidské bytosti, přátelé. Moji dva synovci mají za manželky ženy islámského náboženství. Pokud se však jakékoliv náboženství stane fundamentalistickým, vždycky hrozí nebezpečí násilí a nepokojů. Násilný islámský fundamentalismus nemá nic, co společného s náboženstvím. Bůh, v kterého věřím, je Bohem pokoje a smíru.

Současný papež František se podle dokumentárním filmu Francesco režiséra Jevgenije Afinejevského staví souhlasně k registrovaným partnerství. Jak se na to díváte Vy?

Pokud jsme měl možnost si prostudovat dostupné zdroje na toto téma, pak musím předně říci, že papež František je člověkem velkého srdce, silně emocionálně vybavený, jeho křesťanské sociální a humanitární smýšlení je výrazné, a tak, zdá se mi, že je třeba se na jeho výroky dívat s podobným porozuměním a velkorysostí. Nepotvrdil souhlas s takovým vztahem lidí homosexuálního zaměření, který by byl manželstvím, i když by registrované partnerství jím toužilo být. Manželství, podle Božího zákona, je možné uzavřít jedině mezi jedním mužem a jednou ženou. Papež ve své vstřícnosti uvažuje nad stavem lidí, kteří by v lidské společnosti byli opovrhovanými, pronásledovanými, druhořadými či dokonce podřadnými členy právě pro svou odlišnost. Přimlouvá se za to, aby civilní, státní právo pamatovalo na důstojnost a práva takových lidí s tím, aby pro ně vymyslelo takový status, který by jim zajistil právní záštitu. Křesťanské zákony mluví jasně o tom, že každý člověk je Božím dítětem. Nikdy s ním nesmí být zacházeno jako s věcí. Zaslouží si ochranu církevního společenství, pokud by bylo ohroženo pohrdáním a odstrčením.   

Schopným diplomatem v řadách církve je kardinál Dominik Duka, který v minulosti vycházel s politiky napříč stranami. Pojí Vás s Dominikem Dukou osobní přátelství?

Ano, s panem kardinálem mě pojí dlouholeté přátelství. Když jsem začínal svou přípravu na kněžské povolání v litoměřickém semináři, byl on mým spolubratrem a velice oblíbeným naším prefektem. Jako starší bohoslovec měl na starosti nás, mladší seminaristy. Pamatuji si, že už tehdy vynikal inteligencí a skromností. Kdo by v něm tehdy viděl, jak Vy sám říkáte, schopného diplomata, vycházejícího s politiky napříč stranami? My, prvňáci, určitě ne!

V souvislosti s jeho jménem se skloňovalo trestní oznámení, které se týkalo sexuálního zneužívání v dominikánském řádu. Prý tomu aktivně nebránil. Jak se stavíte k případům sexuálního zneužívání v církvi?

Nesouhlasím s žádným zneužíváním, tím spíše se zneužíváním sexuálním, a navíc v církvi. Praxe zneužívání je, žel, i velkou bolestí v rodinách a v zařízeních společného života. O kauze v dominikánském řádu nemám patřičné informace, abych dokázal zodpovědně cokoliv říci. To málo, co vím, je, že pan kardinál jako tehdejší provinciál řádu dominikánů v naší republice, měl po roce 1989 značné renomé a pražský klášter dominikánů byl velice živým centrem křesťanské spirituality, teologie a filosofie. Přitahoval mnohé mladé lidi s rozmanitými založeními a představami. Nedivil bych se, že v touze po rychlém rozkvětu kláštera, v jistém porevolučním nadšení mohl i on přehlédnout něco nekalého, že razantně nezasáhl včas. Jeho vědomé krytí nepravostí bych naprosto vyloučil. Ostatně, radil bych tuto otázku směrovat přímo na něho.

Často býváte skloňován s možnou funkcí pražského arcibiskupa, místo oficiálně zastává Dominik Duka, ale ten již podal rezignaci, která byla přijata? Je výhledově varianta, že byste se ujmul úřadu?

Mám informaci, že pan kardinál rezignaci papeži Františkovi před 2 lety podal, ale on ho požádal, aby ještě setrval do doby, než rozhodne jinak. Jedině papež má právo určit, kdo nástupcem kardinála Dominika Duky bude. Je nepřístojné, aby o to někdo usiloval ve smyslu profesní ambice. O personálních variantách nemá smysl přemýšlet. Co se týče mé osoby, pak Vám sděluji, že jsem přijal službu litoměřického biskupa, protože si to papež Benedikt XVI. přál. Tehdy jsem byl ale o 12 let mladší. Nyní bych spíše měl pamatovat, dovolte mi to vyslovit, na dobrou smrt, nikoliv na nějakou další církevní „kariéru“.

 

Autor: